Venku si děti mnohem víc užiju

Prostě s nimi často jen jsem

Venku si děti mnohem víc užiju
Vloženo Od  

Říká Veronika Hurdová, máma tří dětí, spisovatelka, blogerka, copywriterka a propagátorka svobodné výchovy nedávno na facebooku odkazovala na Jděte ven a Učíme se venku.

Z jejího blogu i dalších věcí je vidět, že je venku s dětmi asi často. Jak je to doopravdy a jaký je její vztah k pobytu a učení se venku? Na to jsme se zeptali přímo jí.

Proč je podle Vás důležitá hra venku? Co venku zažíváte jako rodič jiného než doma?

Děti mi mnohem víc svým nastavením pasují do venkovních prostor. Uvnitř domů je moc věcí, které se nesmí a které se musí. Nesmí se drobit, nesmí se čárat po zdech, nesmí se patlat špína po gauči. Musí se uklízet věci na místo, musí se splachovat a umývat ruce po čurání, musí se držet zvučnost hlasivek i rychlost hýbání se v nějakých únosných mezích, aby se sousedi nezbláznili. Je toho spousta, co se děti musí proti své přirozenosti naučit, aby byly s to fungovat v uzavřených prostorách.

Venku je omezení daleko míň. Užívám si to, že nemusím děti téměř nijak korigovat, můžu s nimi "jen" být. Navíc venku můžu vypnout svůj sklon k něčemu, čemu můj muž říkal "Verunčino pobíhání". Já si prostě doma pořád hledám nějakou práci, chvilku neposedím. Venku jsem mnohem víc s dětmi, doma jsem mnohem častěji jen vedle nich.

Pro mě samotnou je chození ven nutnost, i kdybych děti neměla. Chodím se venčit i sama, když u sebe děti nemám. Jak jsem víc jak den bez nějaké delší procházky, tak začínám být taková nanicovatá, nemám do ničeho chuť a jsem víc popudlivá. Začala jsem si toho všímat až před sedmi lety, kdy se mi narodila první dcera. Do té doby mi nepřišlo divné, že osm a víc hodin sedím v kanceláři a ven se dostanu jenom když přebíhám na oběd nebo po cestě na tramvaj. Nevšímala jsem si těch častých bolestí hlavy a očí a mizerné nálady, považovala jsem to za normální součást dospělého života. Jenže bodejť by ne, když jsme na to od útlého věku připravováni tím, že nás pět dní v týdnů na několik hodin denně zavřou mezi čtyři stěny. Nejsem si úplně jistá, že tohle je lidská přirozenost. A nejsem si vlastně ani jistá, že je to důkaz civilizovanosti a správné socializace.

Co si myslíte, že je největší překážka pro dnešní rodiče v chození ven a co by jim mohlo pomoci chodit ven častěji?

To vůbec netuším. Já vlastně takových rodičů moc ve svém okolí nemám. Domnívám se, že pokud někdo chodí málo s dětmi ven, budou za tím dvě vzájemně se nevylučující příčiny: 1) Sami rodiče do přírody nechodí. Nejsou na to zvyklí, nebo necítí potřebu být venku. 2) Nemají na to čas kvůli pracovní vytíženosti.

Netroufám si radit někomu, kdo o radu nestojí. Ale pokud nějaký rodič, který s dětmi ven chodí málo a rozhodl se to změnit, pak bych mu řekla, ať začne po malých kousíčcích. Pro někoho může být velkou změnou třeba jen to, že před večeří vyjde s dětmi do parku za domem. Poradila bych jim, aby vzali obloukem dětské hřiště a zamířili radši na malou cestičku lesem, kde nebudou muset nikomu dokazovat, že jsou dokonalí rodiče. Aby využili tu jedinečnou možnost, kdy můžou být s dětmi spolu a nejenom vedle sebe.

Vy chodíte s dětmi ven opravdu každý den nebo se Vám také někdy nechce? Jak řešíte, když se nechce jednomu z dětí a jaké jsou případně nejčastější důvody, proč se někomu ven nechce?

Chodíme každý den. Napočítala bych na prstech ruky dny, kdy jsme nevytáhli paty kvůli nemoci. Mně samotné se chce vždycky. Občas i dětem říkám, že potřebuju vyvenčit, aby byl doma klid. :-)

Já už si vlastně ani nedokážu moc představit, že bychom vklouzli do režimu, kdy pohyb venku omezíte jen na přebíhání mezi prací, školou a kroužky. Přijde mi to děsivé, protože z informací, které jsem zatím načetla, a i na vlastní kůži ozkoušela, to má devastační vliv na psychiku (a tím) i na imunitu.

Děti proti pobytu venku vlastně nikdy nijak zásadně neprotestovaly. Možná kdysi nejstarší dcera měla myslím takové období kolem roku, kdy se v zimě odmítala oblékat a obouvat, a tudíž nechtěla ven. Už si to moc nepamatuju. Pro mé děti je každodenní "venčení" tak normální věc, že kdybychom daný den ven nešli, tak je to asi jako kdybych jim řekla, že dneska nebudeme jíst. Bylo by jim to prostě divné.

Snažím se ale taky respektovat to, co děti chtějí venku dělat. Z velké části rozhodují o tom, kam se daný den vydáme a s kým ho budeme trávit.

Jak to vypadá u vás, když jdete ven? Vymýšlíte dětem hry/řídíte je/necháváte je nebo si hrajete s nimi?

Dřív jsem jezdila jako táborová vedoucí a bavilo mě hry pro děti vymýšlet a organizovat. Pro vlastní děti mě to ale vůbec nejde. Ještě se tak jednou do týdne, když máme u nás i další domškoláky, k něčemu vzmůžu, ale vlastně nevím, proč to dělám. Mě samotnou to nějak extra nebaví a domškoláci by si v pohodě vymysleli nějaké aktivity i beze mě. Asi mám pořád ještě někde v hlavě hluboko zapsané, že "když nebudu děti správným způsobem vést a vzdělávat, tak skončí na pracáku nebo v kriminále". :-)

Moje starší dvě děti už jsou celkem velké a ten nejmenší je v jejich vleku, takže fázi "rýpání klackem v bahně" a "skákání v kalužích" už pomalu opouštíme. Hodně chodíme na výlety, touláme se po Čechách i v zahraničí. Nejmladšího jsem doteď nosila na zádech, letos v létě se už trochu rozchodil, takže se začínám těšit, že jen co unese nějakou rozumnou zátěž, vyrazím s nimi na nějaké vícedenní přechody hor. V přestávkách na výletech nechávám děti hrát jak dlouho potřebují a do hry jim nijak nezasahuju, pokud nejde vyloženě o život nebo pokud svým chováním neničí přírodu, což už se ale skoro nestává. Jsou to takoví tři malí divožáci. Bydlíme sice v Praze, ale myslím, že v součtu strávily děti víc času v přírodě než mezi paneláky.

Rozhodla jste se pro domácí vzdělávání dětí a podle toho, co říkáte a píšete na svém blogu, tak trávíte venku hodně času. Děti si venku hrají, ale také se tam učí. Co podle Vás venkovní "učebna" dětem nabízí, co nejlépe vybavena učebna pod střechou nemá?

Volnost. Tedy pokud nemají moc úzkostlivé rodiče, kteří se bojí špíny a mokra a odřenin.

Sebevědomí. Protože mají bezpočet možností si testovat vlastní schopnosti a dovednosti bez toho, aby je někdo stavěl do umělých výzev a hodnotil. Příroda je v tomhle spravedlivá.

Zodpovědnost a možnost pocítit, že jsou součástí přírody. Lásku k rostlinám ani ke zvířatům se nenaučíte jinak, než že si na ně sáhnete. Stejně tak vlastní malost pochopíte dobře, když koukáte na nekonečný oceán nebo se krčíte v bouřce pod hustými větvemi křoví. A možná se vám vyhnou i ty dnešní časté ekodepky z toho, že to s planetou jde do kelu. Možná sice planetu nezachráníte, ale to není důvod sedět se složenýma rukama v koutě a vzdychat.

Děkujeme Veronice za rozhovor

Veronika Hurdová, spisovatelka, blogerka, copywriterka a propagátorka svobodné výchovy. Na její blog se můžete podívat zde



Co dělat s dětmi venku?

Odebírejte pravidelnou dávku divočin a nápadů.