U nás byl kurz Rosteme venku trošku anarchie… Když jsem se snažila aktivity dětem plánovat, a tedy tak trošku vnutit, moc nám to nefungovalo. Nicméně já zrovna nepatřím k nejpečlivějším a plánování není mou silnou stránkou. V našem případě se spíš osvědčilo mít v hlavě všechny úkoly a tím momentálně nejvhodnějším lehce usměrňovat jejich spontánní aktivitu. Z toho důvodu jsem kromě úvodního dopisu od skřítků další psaníčka již nevyužila. Místo toho jsem skřítka a vílu vystřihla, Kryštof (3 roky) si je vybarvil, přilepili jsme k nim špejle, brali je s sebou, usazovali na stromy a oni nám pak říkali úkoly a radili. Pro nás tedy bylo úplně super, že jsme dostali všechny úkoly najednou a že většinou nebylo třeba se nějak dopředu připravovat a opravdu stačilo pouze to, co jsme našli kolem.
Dotykové začátky byly pozvolné, Kryštof nejprve spíš debatoval, ale nakonec se dotýkal a hodnotil tak, že jsme třeba zjistili, jak rozmanité jsou trny všemožných keřů a teď musí celá rodina alespoň na jeden trnitý keř denně sáhnout. Taky jsem se dozvěděla, že můj krk je, na rozdíl od kamene, teplý a plyšatý. Tajemný pytlík měl úspěch poprvé, za pár dnů jsme měli s obměněným obsahem repete, ale Kryštof hned na úvod narazil na ptačí pero a nic jiného už ho nezajímalo, takže příště jsem ho tam nenápadně vložila až ke konci.
Co se týče chůze bez bot, v těch podzimních dnech jsem našemu bosomilovi pořád vysvětlovala, že v tomto ročním období už se venku nemá kdykoliv a kdekoliv vyzouvat. Z výchovných důvodů jsme tedy pouze udělali bosochodníček na zahradě s vysvětlením, že pak můžeme hned domů do tepla. Taktickou chybou bylo umístit na začátek šišky, což se Kryštofovi vůbec nelíbilo a po zbytek dne chodil jen po cihlových okrajích chodníčku. Další den jsem šišky zařadila do zadnějších pozic a Kryštof byl asi taky lépe naladěn, takže si chodník radostně probíhal tam a zpět. Když jsem se snažila zjistit, co se mu líbí nejvíc, bez zaváhání odpověděl, že šišky.
Jáchym (1 rok) se oba dny usídlil v bahýnku 30x30 cm a tam byl spokojen minimálně půl hodiny. Další dny už stezku používal hlavně Jáchym a zkoumal všechno, co našel. Jemu sloužila k plnění všech úkolů, protože poctivě ochutnával, čichal, vyráběl si hudební nástroje, sledoval i ohmatával a to zcela samostatně. A nakonec si materiál z chodníčku Kryštof odvozil do jiné části zahrady, kde si udělal hromádku a hrál si, že opéká ryby na ohni.
Zvuky lesa Kryštofa zajímají velice, i když si je obvykle vykládá po svém. Naposledy Jáchymovo brblání vyhodnotil jako troubení jelena, z čehož byl velmi nadšen. Dost často se ptá, co to bylo za zvuk nebo jak dělá které zvíře. Poslední dobou ho nicméně zajímá například i to, jak dělá mravenec, střevlík, straka nebo moták pochop, takže se asi budu muset dovzdělat. Dokonce minule při procházce oslovil pubertálního mladíka, který postával na cestě, a zeptal se ho, jestli taky poslouchá ptáčky. Ovšem minutu se ztišit a poslouchat, to je zatím pro nás obrovská výzva. Zkoušela jsem ho i zahrabat do listí, že je jako pod peřinkou a má potichoučku odpočívat a poslouchat, ale náš rekord je asi 7 vteřin.
Nejúspěšnějším hudebním nástrojem byl bubínek, to si kluci vzali sami od sebe klacky a bouchali do pařezu, zvuk z toho byl sice minimální, ale nadšení o to větší.
Zjistila jsem, že o barvách, tvarech a velikostech si vlastně venku povídáme pořád, ale díky inspiraci z kurzu jsme ještě víc skládali na zem, porovnávali a řadili, což Kryštofa baví vždycky jen chvilku, zato to můžeme opakovat dost často. Bylo pro něj dost objevné, že větší se rychle může stát menším, menší větším, no prostě ta relativita všeho…:-) K barevné paletě jsme se dlouho nemohli dostat, protože selhávaly veškeré pokusy o sběr potřebného barevného materiálu, jednou třeba Kryštof za 45 minut přinesl v košíčku jedno jablko a jeden květ měsíčku a to ještě pod mým značným nátlakem. Nakonec jsem musela sbírat já a Kryštof se alespoň sem tam přidal. Na paletu ale skládal s velkým nadšením. Z pytlíku se zbytkem přírodnin nasbíraných na paletu pak samo vzniklo potpourri s vůní zralého kompostu, přidáním levandule pak vznikla další zajímavá vůně. Kluci měli po většinu kurzu rýmu jako trám, takže k jejich čichovým buňkám toho moc neproniklo, stejně tak jsme nezvládli piknikovat. Ale na to všechno se těšíme.
Při všech těch aktivitách z kurzu nám ale vždycky zbyl i čas na velmi oblíbenou zábavu, což je hledání „lesních prolézaček“. Na těch je Kryštof opravdu ve svém živlu. Hodně ho taky baví, když máme různá „svoje místa“, někde v lese si třeba udělal jezevčí brloh (jen díra s velkou hromadou listí), jinde jsme si z veliké větve vyrobili podivuhodné zvíře „jelenočápoještěrku“, na dalším místě jsou zase kameny s pařezem, což mu připomíná nosorožce, na kterého si vždycky vleze, rozhlíží se a zkoumá ho.
A co nám kurz přinesl?
Venku jsme vyjma horečnatých stavů téměř pořád, k tomu motivaci nepotřebujeme. Ale z nějakých záhadných důvodů se nám stal skoro až sváteční záležitostí les. Evidentně jsem potřebovala ten správný impulz, který by mě donutil prolomit začarovaný kruh: na zahradu – do obchodu – na hřiště. I tak jsme si užívali přírody dost, bydlíme na vesnici a zahradu máme docela divokou, ale když jsme do naší všednodenní trasy zařadili les, naše dny se staly ještě pestřejší (a když je třeba, většinou se tam hezky schováme před deštěm). Díky kurzu mám teď v zásobě pár aktivit, kterými se podle naladění dětí můžeme venku kdykoliv zaobírat. A myslím, že nám vydrží na delší dobu, protože se dají dobře přizpůsobovat věku. A ještě jedno obohacení. Při našich podzimních návratech domů z nás obvykle odpadávalo bahno a listí, teď si ještě nosíme plné kapsy, tašky a čepice všech možných přírodnin a vyrábíme si z nich a hrajeme si s nimi i doma. Zkrátka si teď nosíme „venek“ mnohem víc dovnitř, a jelikož jsme všichni typy venkovní, dělá nám to moc dobře.
Barbora a kluci Kryštof (3 roky) a Jáchym (1 rok)