Psycholožka Šárka Miková už dvacet let poskytuje poradenství v oblasti výchovy, vzdělávání, motivace, osobního rozvoje a práce s týmy. Ve své praxi využívá Teorii typů (vycházející z učení C. G. Junga) umožňující odhalovat vrozené klíčové potřeby, které jsou zdrojem vnitřní motivace. Napsala o tom knihu „Nejsou stejné“. Děti mají různé potřeby, které se navíc mohou lišit od těch rodičovských. Na toto téma jste určitě narazili i při svých vycházkách, a proto Vám přinášíme rozhovor, který s Šárkou pro web Jděte ven vedla Justina Danišová, duše programu Učíme se venku.
Čas venku potřebuje každé dítě, ale každé dítě si to venku užívá trochu jinak. Když nevíme, co láká ven nás, jak mohu jako rodič zjistit, co venku baví naše děti?
Jde o to, co si my dospělí představujeme, že by mělo dítě venku dělat – a často to vyplývá z toho, jací jsme my sami. Když nám vyhovuje chodit na procházky s určitým cílem, popř. si ještě zakládáme na tom, že tím zvyšujeme svou kondici, může se nám narodit dítě, kterému to bude vyhovovat, nebo jiné, kterému to bude vyloženě proti srsti. Možná by rádo chodilo ven, ale chtělo by si jen tak bloumat po zahradě, pozorovat či samo něco zkoumat, bez toho, abychom ho nějak řídili. Jiné se naopak nedokáže venku samo zabavit, a když tam nejsou jiné děti, nebo se mu nevěnuje dospělý, nechce tam být. Děti totiž NEJSOU STEJNÉ a jejich vrozené potřeby se liší. Máme-li víc než jedno dítě, nelze než souhlasit s tvrzením, že co funguje na jedno, neplatí na druhé.
Ideální tedy je, aby rodič znal vrozené potřeby své i svých dětí – snadněji pak pochopí, co jeho samotného nebo jeho dítě může na pobytu venku lákat, nebo co potřebuje, aby si to tam více užívalo. A v tom mu může pomoci Teorie typů. Je tedy na rodičích, aby měli oči otevřené a pozorovali děti, jak si hrají, co je baví, co potřebují. A pokud si dítě užívá něco jiného než dospělák, tak je dobré hledat jiné důvody jeho chování než ty, které běžně bereme v úvahu. Takovým příkladem může být třeba běhání v kalužích. Jsou děti, které probíhají kalužemi a bahnem s velkým nadšením, ale pak jsou i takové, které to prostě rády nemají. Pokud je rodič opačného smýšlení než dítě, může nastat konflikt. Takže je na nás, na rodičích, vypozorovat podobné situace a reagovat na ně s tolerancí k druhému a plánovat aktivity venku tak, aby si na své přišli všichni.
Jsou děti, které potřebují být venku víc, než si myslíme?
Některé děti si o akci, pohyb a smyslové podněty neustále říkají, jde jen o to, zda to správně čteme. To, že se například u čtení válí po posteli hlavou dolů a statické činnosti jako kreslení je moc nebaví, si vykládáme jako nepozornost, neposlušnost či (v případě předškolních dětí) nezralost. Když se na tyto děti díváme očima jejich potřeb (akce teď a tady, stimulace smyslů), snadno chápeme, že být venku jednoduše potřebují. A že pobytem venku předejdeme mnoha přetlakům, které vznikají, když svou energii nemohou nechat svobodně plynout – což uvnitř obvykle nemohou.
Tyto „problémy s chováním“ většinou nemusíme řešit u dětí, které preferují stabilitu a předvídatelnost. Ze své podstaty se totiž chovají v souladu s pravidly a očekáváním dospělých. „Lumpárny“ tropí jen v případě, že se nechaly strhnout kamarády, a zlobí se jen tehdy, když nemají svůj režim a nutíme je do něčeho nového. Rády budou chodit ven tam, kde to znají, ale budou málo aktivní v prostředí, kde jsou poprvé. Jak řekl můj tříletý synovec na dětském hřišti s velkou provazovou pyramidou: „Já jsem tady ještě nikdy nebyl, já nevím, co se tady dělá.“ To samozřejmě neznamená, že takové děti nemáme brát ven, na nová místa. Naopak. Potřebují mít nové zážitky, kterými si zaplňují svou databázi zkušeností, aby „co se tady dělá“ mohly použít někdy příště na podobném místě. Ideální přitom je, aby se venku potkávaly i s různými dětmi, které jsou v novém prostředí odvážnější. Je pro ně totiž důležité vidět, že někdo jiný něco zkusil a „přežil“ J; že spadnout do potoka neznamená konec světa, že po pádu z houpačky bolí naražený zadeček jen chvíli a po pláči si zase dítě dál vesele hraje, že ušpinit se je sice nepříjemné, ale stojí to za tu zábavu.
Ale jsou i děti, které to ven příliš netáhne a jsou spokojené doma u knihy nebo své hry. Má smysl je lákat ven?
V řeči Teorie typů bychom to mohli zjednodušit, že jde o děti, které přijímají informace skrze intuici. Používají také své smysly, aby vnímaly okolní svět, ale zajímavější pro ně potom je to, co s tím udělají ve své hlavě, ve svých představách. Rodiče někdy říkají, že mají doma „kavárenského povaleče“, protože už od dětství je na něm vidět, že je doma vcelku spokojené s knížkou nebo legem a na naše návrhy, že se jdeme projít nebo projet na kole, nereaguje nadšeným úprkem směrem k botníku.
Všechny děti, i tyto, potřebují pobyt venku pro svůj zdravý fyzický vývoj. Kromě toho je tady ještě jeden důvod – potřebují se vnějším světem inspirovat, aby mohly své představy rozvíjet, nebo nápady, které se jim vynořily v hlavě, tzv. korigovat realitou. Tyto děti se od útlého věku potkávají s tím, že si něco představí a ono je to potom jiné – často horší, než chtěly. Musí se učit, že všechno v realitě nejde udělat tak, jak si to vysnily, že některé praktické detaily je potřeba promýšlet předtím, než se člověk natěší na to, jak krásné to bude, až… Samozřejmě jim to můžeme jako rodiče vysvětlovat, ale budou nám věřit jen částečně, nebudou si chtít nechat svou představu vzít. A v pubertě nás nemusí chtít poslouchat vůbec (smích). Neznamená to ale, že je máme nechat, aby si „nabily nos“. Na „srážku“ s realitou je potřeba je připravovat, o možných komplikacích s nimi mluvit, ale i tak by si měly mnohé zkusit, byť za naší laskavé podpory, nikoliv s výčitkou: „Vidíš, já jsem ti to říkal, že to nebude fungovat!“
Také záleží na tom, co je doma považováno za „normální“. Když dítě vyrůstá v rodině, kde rodiče tráví hodně času venku, na zahradě, v lese, prací, sportováním, dítě, i to intuitivní, to přijme jako běžnou součást života. Přesto ale bude venku tíhnout spíš k imaginárním hrám a při procházkách si bude chtít o něčem zajímavém povídat.
V čem čas venku může pomoct rodičům?
Nemá smysl povídat o tom, proč je v dnešní době pobyt venku tak důležitý pro naše fyzické tělo i psychiku. To asi všichni víme. Spíš si pojďme říct, proč se nám ven nechce.
Některým z nás může připadat divné, že si čas venku nedokážeme užít, dokonce si to můžeme tak trochu vyčítat. Je třeba si uvědomit, že všichni nejsme stavěni na to, abychom si přirozeně vychutnávali smyslové vjemy a užívali sílu přítomného okamžiku. Ti, kteří to tak mají, se cítí pobytem venku nabití a dává jim smysl. Navíc se většinou dokážou naplno ponořit do fyzických aktivit či dobrodružných činností svých dětí a být s nimi „teď a tady“. Mnozí to ale máme jinak. Vrátíme se z procházky a uvědomíme si, jak málo jsme toho vlastně viděli, protože se od toho, co vnímají naše smysly, snadno odpojujeme a přepínáme do své mysli. Vydáme-li se na procházku v místě, kde jsme nikdy nebyli, alespoň sledujeme orientační body, ale cesta, kterou jsme šli mnohokrát, nás nenutí si všímat okolí.
Když se nám narodí děti a my víme, že je potřeba s nimi chodit ven, trochu se k tomu musíme přemlouvat, ale děláme to, protože chceme pro děti to nejlepší. Ale nemusíme si vyčítat, když si s sebou vezmeme ven knížku, pokud si naše dítě spokojeně hraje, nebo si povídáme s kamarádkou, zatímco naše děti společně dovádějí.
Ať jsme jakékoliv typy, někdy se vymlouváme, že na pobyt venku nemáme čas. Ale často je to o našich prioritách, motivaci si ho udělat. Když děti odrostly a mně chyběl pobyt venku, rozhodla jsem se, že začnu běhat, vstávala jsem ráno v pět, abych si stihla zaběhat předtím, než tři děti vypravím do školy a na osmou už jsem musela být v práci. Večer už ale nezbýval čas na televizi, protože jsem musela jít spát v deset, abych mohla zase brzy ráno vstávat. Jelikož jsem člověk, kterého venku nebaví se jen tak bezcílně procházet, bylo běhání pro mě dobrým řešením. I dneska venku hlavně sportuju (plavání, kolo, běh), ale zároveň se snažím pobývat venku i při mentální práci – sednu si na balkon s výhledem do zeleně, občas zvednu oči od počítače a vidím stromy. Oči odpočívají a nápady přicházejí.
Co dělat, když se venku o děti bojím?
Tuto otázku kladou většinou rodiče, jejichž dítě se snadno vrhá do akce, a oni sami přitom tíhnou ke katastrofickým scénářům. Je zcela pochopitelné, že je napadá, co všechno špatného se dítěti může stát. Ať na základě jejich vlastních zkušeností nebo bujné fantazie. Jsme-li takovým rodičem, snažíme se dítěti vysvětlit, co všechno by mělo a nemělo dělat, ale výsledek je jenom horší – tento typ dítěte argumentům „co by kdyby“ nevěří, potřebuje si vše vyzkoušet na vlastní kůži. Naše litanie na něj proto mají pramalý vliv a sami sobě škodíme, protože dalším rozvíjením katastrofických scénářů jen zvětšujeme svůj strach. Nejlepší samozřejmě je jít ven s dítětem a vidět, jak se chová a co dělá, když ho neomezujeme, ale přitom jsme na blízku, abychom zasáhli, kdyby hrozilo nějaké velké nebezpečí. Často jsme překvapeni, že si v různých situacích vede mnohem lépe, než bychom čekali.
Když už se rozhodneme, že být spolu s dětmi venku je důležité, pořád ještě není jisté, že se nám podaří chodit ven třeba každý den. Čím to je, že někomu to jde a jiný se nedokáže oprostit od ostatních povinností?
Každý to máme různě. Někteří z nás přirozeně trvají na tom, pro co se rozhodli, dodržují to, co si naplánovali. Těm vyhovuje režim každodenního pobytu venku, pak necítí, že jim doma něco utíká. Když jim plán naruší třeba špatné počasí, hůř se s tím vyrovnávají. Jiní lidé jsou ale spíše otevřeni změnám a když se objeví něco zajímavějšího, pružně své plány mění. Jejich sebelepší úmysly trávit s dětmi venku co nejvíc času mohou ztroskotat na tom, že nestíhají všechny ty důležité domácí povinnosti. Je ale otázka, zdali jsou opravdu tak důležité, anebo jejich vykonáváním jen naplňujeme očekávání okolí, protože „dobrá máma“ to tak přece dělá. Je také možné, že si z dětství s sebou neseme pochybnosti o svých schopnostech, protože naše přirozená dovednost přizpůsobovat se měnícím podmínkám nebyla doma ani ve škole oceňována – naopak nám bylo vyčítáno, že jsme málo organizovaní, málo plánujeme a často nedotahujeme. Možná je na čase se zastavit a říct si, co jsou naše přirozené potřeby a co děláme pro plnění očekávání okolí. A pak se zhluboka nadechnout a jít si to ven s dětmi užít – navíc když teď víme, jak důležité to pro ně je.
Moc děkujeme Šárce a Justině za rozhovor.
Pokud vás rozhovor zaujal, přečtěte si jeho druhou část „Proč učení venku naplňuje základní potřeby, ale u každého dítěte jinak“, která je věnovaná učení venku.
Chcete-li se do Teorie typů ponořit hlouběji, doporučujeme si prostudovat knihu „Nejsou stejné“, nebo sledujte Šárky facebookovou stránku Teorie typů. Každý týden zde najdete příspěvky, které vás posunou v porozumění rozdílů nejen v dětských typech osobností.