Proč lezeme v zimě do vody

Nejste náhodou otužilci, aniž byste o tom věděli?

Proč lezeme v zimě do vody
Vloženo Od  

V Jděte ven právě vyhlásili svátek otužilců!

A tak vám budu vyprávět, kdy a jak jsem s otužováním začala a k čemu je (mi) to dobré. A ponouknout vás k zamyšlení se nad tím, jestli náhodou taky nejste otužilci.

Jak se začít otužovat

Moje cesta k pravidelnému otužování začala v dětství a byla velmi pestrá a pozvolná. Nebylo to nějaké racionální rozhodnutí, prostě se mi chtělo a okolnosti mě k tomu postupně a nenásilně přivedly.

Je mi osm, na letním táboře se chodíme koupat na studené lesní koupaliště. Trávíme spousty času po kolena v potoce, stavíme, bouráme a znovu stavíme hráz, abychom si vytvořili větší hloubku a mohli se nořit až po krk.

Na gymnáziu chodím s klukem, jehož maminka se dala k partě místních otužilců a pravidelně s nimi trénuje tzv. smáčení a plavání venku po celý rok. Říkám si, že je blázen. Zároveň ale začínám jezdit na vandry a spát pod širým nebem.

V tom pokračuji i s dalším přítelem, jehož tatínek nám vypráví, jak za dávných časů poutníci ulevovali zemdleným chodidlům v chladných potůčcích a pramenech. Na čundru musíme potvrdit, že to funguje. Taky zkoušíme víc chodit naboso.

Ve čtyřiadvaceti jedu prvně do Norska a s kamarády se z hecu vrhneme do ledovcové řeky. Šok střídá euforie a po celý zbytek pobytu je tělo příjemně naladěné na severské podnebí. V pravém slova smyslu otužené. Kouzlo je odhaleno, další koupání v horských jezerech a řekách už nepočítám a na příštích výpravách do Skandinávie se k nim vracím cíleně.

Jsem na vysoké škole a naše profesorka tělocviku mluví o úžasném vlivu otužování na tělo a zdraví. Prý je nejlepší začít pomalu, postupně, od plosek nohy. Stačí minuta procházení se naboso po sněhu či v ranní rose. Pouštím se do toho a zařazuji do své hygieny krátkou studenou sprchu.

Ve třiceti se odvažuji jet na silvestrovský vandr do Krušných hor. Zjištění, že člověk může spát několik nocí ve stanu, i když mrzne, a přesto se cítí skvěle, je pro mne revoluční a osvobozující.

Nějaký čas nato se stěhuji do bytu, poblíž kterého zrovna obnovili říční jezírko. Zima je toho roku mírná, dlouho panuje takřka jarní počasí, a tak se daří dodržovat plán, jít se jednou až dvakrát týdně smočit (rozuměj ponořit tělo až po krk) do venkovní vody. Teprve v půli února přichází překvapení v podobě zamrzlé hladiny. Už se však příliš těším na svou dávku endorfinů, tak beru nejbližší klacek a bourám si cestu k vodě. A je ze mě „pravý“ otužilec.

Jenže kdo je vlastně otužilec? Běžně rozšířená představa je asi člověk v plavkách a kulichu, který leze do vody mezi kusy ledu, případně se válí nahý ve sněhu. Proč ale hned zacházet do extrému? Otužilec je prostě ten, kdo se nějakým způsobem kamarádí s chladem.

K otužování patří daleko obyčejnější věci, které mnozí lidé dělají sami od sebe. Oblékají tak, aby jim při svižnějším pohybu nebylo horko. Větrají v bytě po celý rok a v zimě nepřetápí. Chodí hodně ven, i když zrovna není „ideální“ počasí. Aspoň občas běhají bosky nebo se obejdou bez čepice. Není to náhodou i Váš případ?

Ale proboha, proč to ti lidé dělají?

Obecně může být důvodů k otužování nespočet. Běžně se uvádí, že ten, kdo se pravidelně otužuje, bývá méně nemocný, nemusí se tolik oblékat, má lepší pleť, dobře odbourává stres a třeba i ušetří za teplou vodu. Pro někoho je to možná i touha něco si dokázat.

Budu teď mluvit za sebe. Neumím to vysvětlit odborně, ale prostě když se vynořím z ledové vody, celé tělo se prokrví a hřeje, a stejně jako se vyplavují „hormony štěstí“ třeba při sportu, tak i po otužilecké koupeli se dostavuje jakýsi rauš. Mám pak dobrou náladu, cítím se lehce, pro tělo i psychiku je to takové malé vzkříšení. Když vlezu do studené vody, vrhne mě to do přítomnosti a na chvíli odtrhne od jakýchkoli starostí a „otravných“ myšlenek, a to je veliká úleva.

Podobně mi to funguje u brouzdání se rosou nebo při chůzi naboso. Člověk zkrátka musí zpomalit a dávat neustále pozor, kam šlape, jinak se mu to vymstí. Je tedy nenásilně nucen být tady a teď a neřešit v hlavě nic jiného. U posledně zmíněného je to nejspíš také díky přirozené reflexní masáži chodidla, která uvolňuje celé tělo.

Otužování jistě není zdaleka jedinou cestou k tomu, jak se „hodit do přítomnosti“, a tím uvolnit stres a napětí. Ani to není univerzální lék proti nachlazení. Je to jen jedna z možností, která vám buď sedí, nebo ne. Místo toho můžete klidně malovat obrázky, skákat padákem nebo zatloukat hřebíky.

Nech si ty ponožky, budeš nemocná

Ráda bych vedla k otužování také svou rok a půl starou dcerku Johanku. Zatím jsem ale spíše úzkostlivá matka, které straší v hlavě babiččiny lamentace slýchané v dětství. A tak Johanku pilně obaluji vrstvami oblečení a pronásleduji po bytě s odhozenými ponožkami. Neustále trnu, jestli jí není zima nebo vedro. A ona mi přitom denně neúnavně „vysvětluje“, že se mám uklidnit, že nosit doma ponožky (natož bačkory) je zbytečné, stejně tak být v noci přikrytá peřinou až po krk nebo mít čepici proti slunci. Tak jí zkouším důvěřovat, a zároveň naslouchat i svému tělu, které si umí říct, co opravdu potřebuje, navzdory všem malým i větším strachům, zasetým v podvědomí.

A protože vím, že zkušenost je nesdělitelná, neberte prosím celé to moje povídání jako nějaké „dobře míněné rady“. To byly ostatně i ty od mé babičky, která mi ještě dnes nutí na návštěvě přezůvky a děsí se, když nemá Johanka ve dvaceti stupních navlečené dva svetry. Chci se jen podělit o své zážitky, a pokud ve vás něco z toho „zarezonuje“, nechte se inspirovat, jinak to klidně pusťte, jak se říká, k vodě.

Ke svátku otužilců nám všem přeji kapku selského rozumu, odvahu řídit se instinktem a mnoho krásných zážitků po celý rok. Teď už dost čtení a jděte ven :)!

Bára Landová



Co dělat s dětmi venku?

Odebírejte pravidelnou dávku divočin a nápadů.