Po silvestrovské oslavě se den podivně vleče, člověku se nic nechce, zároveň cítí, že čerstvý vzduch by mu udělal dobře.
Taky vás napadne, že by vlastně bylo fajn, kdyby děti křičely a běhaly pro změnu venku, možná je mráz aspoň trochu unaví.
No jo, ale sněhová nadílka měla během noci podobu lehkého zatřepání cukřenkou nad bábovkou, na sněhuláky ani sáňkovačku to není. Co podniknout? Pokolikáté se dospělák potřebuje přesvědčit, že nuda neexistuje, všude se najde něco zajímavého a okolí domu je plné dobrodružství?
„Můžeš mi pomoct? Potřebuju tady ten proužkovanej choroš,“ hlásí pětiletá Anička u křížku. Doluju zmrzlýma rukama vzorek houby, ona ho strčí do kapsy k mokrým rukavicím a běží po polní cestě dál. Menší Lada se loudá pozadu. Dospělácká část výpravy kope ledabyle do míčku, který jsme vzali na procházku s sebou, je zima a hlavou se honí myšlenka, že to zas otočíme domů. Pak se něco stane, člověk přestane přemýšlet a rozhlédne se kolem sebe: „Jé, tady je zamrzlá louže, koukni na ty bubliny!“
Děti jsou zrovna daleko, člověku to nedá: „Skříííp...křach.“ „Tak to bylo luxusní, ukaž, já to zkusim taky.“
Pak už to jde samo, běháme s holkama od louže k louži a vyrábíme roztodivné zvuky a zkoumáme strukturu ledových střepů. Zábava získává nový rozměr, když Anička zjistí, že ledový škraloup se dá rozbíjet i zadkem. „To se pořádně rozběhneš a přistaneš na ledu, ale nedělej to na těch hlubokých.“
Jo, taky nás vůbec netrápí, že není sníh. Chumelíme si cestou sami. Jak? Všichni to znáte, říká se tomu rákosí, rostlina se jmenuje orobinec, což ovšem není tak důležité, hlavně má hnědé palice květů, co připomínají doutníky. Jsou složené z tisíců malinkých semínek s padáčkem, podobných jako mají pampelišky. Dloubnete do doutníku prstem, čímž ho „načnete“. Pak běžíte a máváte s ním nebo jím klepete o ruku, sněžný efekt se dostaví okamžitě :)
Najednou už nikomu zima není, ani nevadí, že nebe je šedé a fouká vítr. Obešli jsme skoro celou vesnici polní cestou. A to nás ještě čeká megalouže u kravína. Anička ovšem důrazně varuje: „Tu ale nemůžeme rozbíjet botou, jedině klackem, protože je v ní čůrání.“ Seberu u cesty pořádnou dubovou větev. Anička si ji znaleckým okem přeměří a vážně prohlásí: „To by šlo.“
Šlo to. A než jsme došli zpátky domů, zvládli jsme ještě podrbat a nakrmit trávou pár kraviček, prozkoumat potok a vyzkoušet pevnost ledu na požární nádrži.
Dobře, že jsme vyrazili, horká polévka a koláč za pecí pak totiž báječně chutná.
Taky se na zimní vycházce můžete pustit do her lehce organizovaných, u kterých se příjemně zahřejete i zasmějete. Máte chumel dětí? Vyzkoušejte Chumelení nebo pozvěte do party Sněhové ufony a vyčarujte z obyčejných sněhových koulí průzkumníky z dalekých světů.
Bára z JDĚTE VEN