Venku už se dávno setmělo. V potemnělé kuchyni domu na konci ulice stojí osaměle on, pan Sporák. Hledí do prázdnoty a tklivým hlasem se ptá sám sebe: „Kde všichni jsou?" Už bezmála týden jej nikdo nerozehřál, nepostavil na něj jediný hrnec, ani ten maličký kastrůlek, nic. Velice smutný příběh. A nebo je možná vše docela jinak…
VELKÝ SEN O SVÍČKOVÉ
Poprchává. Obalena jedním miminkem, jedním batohem a jedním středně velkým odrážedlem kráčím statečně proti větru, který mi na tvářích vytváří nedobrovolný lifting. Čím vyhlazenější obličej mám, tím je mi jasnější, že dnešní dávku venkovní zábavy nebudu nikterak prodlužovat. Cesta ze školky dnes holt musí stačit. Jednak už je docela pozdě a navíc mě čeká veliké vaření. Moje první svíčková s knedlíkem.
Člověk by řekl, že čím pomaleji šel proti větru, tím rychleji to pak půjde opačným směrem. Nikoli. Po přibližně deseti zastaveních našeho malého badatele, čítajících sběr přírodnin, drobného hmyzu a odpadků, je již zcela zřejmé, že svíčková nebude. No co, stejně jsem spíš na minutky. Když se však už popáté začne vracet na vrchol toho stejného kopce, aby jej vzápětí s výskotem opět sjel, začínám být lehce nerudná. Hlavou se mi honí, že to zas bude jeden z těch turbovečerů v rytmu: rychle něco uvařit - najíst se - dát děti spát - umýt nádobí a padnout do postele. Ach jo. Zrovna ve chvíli, kdy se v duchu loučím s tou krásnou knihou na nočním stolku, se mi před očima mihne malý cyklista s nohama nahoře. Chvíli mi trvá, než mi to dojde. To proto sjížděl pořád dokola ten stejný kopec. On trénoval tohle. A já to málem, ponořena do vlastních myšlenek, propásla.
Teď by se zde úplně nabízelo napsat, že jsem v tom okamžiku pocítila jakýsi druh vnitřního prozření o tom, co je v životě důležité, ještě ten večer vyhodila všechny hrnce a rendlíky, sporák nabídla k prodeji a dala se na RAW food. Celé rodině se nesmírně ulevilo, začali jsme mít moře volného času a naše dny jsou od té doby zalité sluncem. Tak to bohužel.
Už je dávno po půlnoci a mně se nedaří usnout. V hlavě se mi neustále točí vzpomínky na dnešní večer. Na zběsilé vaření, na moje nervozní poklepávaní nohou během jídla a přemýšlení, že i šnek je oproti mému synovi sprinter. Teda co se pojídání potravy týče. I když já vlastně nevím, jak rychle šnek jí. Při myšlence na můj výbuch netrpělivosti končící synovým pláčem mi začíná být smutno. Až s přílišnou pravidelností se naše všední večery začaly stávat něčím nepříjemným a stresujícím, a tak si říkám, zda tomu tak opravdu musí být. Nemusí.
REBELUJEME
Netrpělivý čtenář si už asi v tuto chvíli říká: „Kdy už ta ženská konečně přejde k věci?” Teď. :-)
Ráda bych ještě předeslala, že následující způsob stravování je volbou naší rodiny, vyhovuje našim potřebám a nikomu jej rozhodně nenutíme. Je dočasným řešením našeho problému s velmi omezeným časem, který spolu jako rodina máme možnost v týdnu trávit.
Vlastně je to celé docela prosté. Všední dny jsou u nás ve znamení jednoduchých studených večeří. Ušetřený čas tak můžeme věnovat jiným činnostem - být venku, číst si, dlouze si povídat u večeře, zkrátka být spolu. Jsem pracující máma dvou malých dětí (3,5 roku a 6 měsíců) a tak je pro mě každá společně strávená chvilka s mými kluky takovou „malou” výhrou v loterii.
Myšlenky sice číst neumím, ale i tak si troufám tvrdit, že vám nyní vystanula v hlavě spousta otázek. Zkusím si zahrát na vědmu a alespoň některé z nich zodpovědět.
1. Je to vůbec zdravé? Děti přeci musí mít alespoň jedno teplé jídlo denně!
Vzhledem ke skutečnosti, že syn nemá ve školce teplé obědy mě tento bod hodně trápil a tak jsem, pro klid duše, kontaktovala výživovou poradkyni s mnohaletou praxí a celé to naše chystané rebelství konzultovala. Výživová poradkyně mě ujistila, že pokud budou naše večeře nutričně plnohodnotné, tak je úplně jedno, zda jsou teplé, či studené.
2. Co to tedy vlastně večeříte?
To, co nám každý všední večer přistane na talíři, se dá stručně shrnout třemi slovy: Rugbrød - Maso - Zelenina. Zní to dost nudně, že? Věřte ale, že zdaleka není.
Rugbrød Původně jsem chtěla napsat česky “žitný chléb”, ale došlo mi, že by to bylo ale hodně nepřesné. Dánové jsou na svůj chléb hodně hrdí a mají být proč. Obsahuje minimálně 8g vlákniny a maximálně 7g tuku na 100g (námi oblíbený má poměr: 10,6g a 1,5g /100g). Upřímně řečeno jsem si na něj ale musela několik let zvykat. Český rohlík je holt o něčem jiném. :-)
Maso / Sýr O suchém chlebu bych asi být pravidelně nechtěla, takže si na něj nebo vedle něj dáváme nějaké maso, případně sýr. Myslím tím hlavně uzené rybí maso a krevety. Máme to veliké štěstí, že žijeme u moře, a tak je nám rybí maso dostupné. Někdy nám z víkendového vaření zbude jiné tepelně upravené maso a nepohrdneme ani kvalitními uzeninami.
Zelenina Jsme tak trochu králíci, takže se u nás zelenina nakupuje po kilech. Většinu nijak tepelně neupravujeme, jen očistíme kartáčem na zeleninu, nakrájíme a vesele chroupeme.
3. To opravdu nic jiného ve všední dny nevečeříte?
Ale to víte, že ano. Jsou dny, kdy přeci jen uvaříme nebo objednám porce hlavního jídla navíc ve firemní kantýně. Oblíbili jsme si také vaření na ohništi, čímž se dokonale skloubí venkovní zábava s teplou večeří.
4. A nejsou pak děti ve škole vybíravé, když se méně potkávají s „klasickým teplým jídlem"?
Tak to ukáže až čas. Jak jsem již předeslala, jde o aktuální řešení rodinné situace a není vyloučeno, že časem teplých večeří v týdnu přibude.
5. Vaření přeci není taková otrava, vždyť nejde jen o to rychle vyrobit potravu.
Naprosto souhlasím. Společnou přípravu jídla ve společnosti pana Sporáka si užíváme o víkendech, kdy je na to čas a chuť. Navíc nás baví už v týdnu přemýšlet nad víkendovým menu a těšit se na něj.
ZPÁTKY DO PŘÍBĚHU
Je sobota. Den se pomalu chýlí ke konci. V malé kuchyni rodinného domku je ale pořádně živo. Dva páry dětských nožek krouží kolem dvou dospěláckých a jejich malé ručky se natahují po všem, s čím by jen trošku mohly pomoci. Uprostřed toho všeho chaosu stojí pyšně on, pan Sporák. Pečlivě ohřívá každičký hrnec, rozpaluje gril, co mu síly stačí, a náramně si to užívá. Možná právě proto, že jsou mu tyto chvilky vzácné.
O autorce
Iva Raur Halvorsen žije a pracuje v Dánsku. Říká o sobě, že miluje vůni čerstvě posečené trávy, vzduchu po letní bouřce, text zarovnaný z obou stran, Kinder čokoládu, plány, seznamy, tabulky a své tři chlapy. Společně s manželem se snaží svým malým synům dopřát dětství plné bezstarostných her a rošťáren v přírodě tak, jak jej sami zažili.
Zdroj použitých fotografií: Archiv Ivy Raur Halvorsen
Podpořte Jděte ven příběhem
Máte spisovatelskou duši? Podělte se s námi o vaše zážitky z výprav do přírody nebo zkušenosti s překonávání překážek, které se nám každý den staví do cesty ven. Napište nám nebo zavolejte. S vaším souhlasem budeme váš příběh sdílet zde na blogu.