Houby jsem začal sbírat v Kakovském lese u vesnice Polánka nedaleko Nepomuku. Už jako tříletého kluka mě táta s sebou bral do lesa. Ve čtyři hodiny ráno mě vyndal z postýlky a v pyžamu mě nesl do lesa. V jedné ruce nesl košík, druhou v náručí přidržoval mě. Před hřibem nebo křemenáčem mě postavil na zem. Probudil jsem se, houbu jsem vyndal ze země, táta ji očistil nožíkem a dal ji do košíku. Vzpomínám si, jak jsem stál v mechu jako v nějakém koberci. Pak mě zvedl ze země do náručí. Hned jsem zase usnul. Probudil jsem se před další houbou. Táta mluvil potichu, šeptal, protože v lese se nemá křičet. Vysvětloval mi, kde houby rostou. Že hodně roste poblíž stromů, se kterými si navzájem pomáhají. Kozák březový nikdy neopustí břízu. Hřib smrkový zase nedá dopustit na smrk a nikdy ho nevymění třeba za modřín. Dodnes se mi zdá sen, ve kterém spím a probouzím se před houbami. A když teď najdu nějakou krásnou houbu, skoro pokaždé se nejdřív ujistím, jestli se mi jen nezdá.
Foto: autorův syn Jakub, který drží rodinou tradici houbaření, stejně jako jeho druhý syn Lukáš
Můj táta byl dobrý houbař. Houby začínaly teprve růst a ti nejlepší houbaři z vesnice nosili hříbky v čepici, táta jich měl plný košík, a když houbaři vytáhli košíky, táta šel do lesa s nůší. Od táty jsem se naučil, jak se mám v lese chovat, že nesmím křičet, že mám sbírat jen houby, které znám, že dupání ruší podhoubí a že se musím pohybovat v lese tak, aby nikdo, kdo tam přijde po mně, nepoznal, že jsem tam byl. Že les nepatří jen mě. Že v lese jsem jen na návštěvě a že sám rozhodnu, jestli budu návštěvníkem v lese zvaným nebo nezvaným. A že jen zvaný host může najít houbu, masečníka kulovitého, kterou u nás nikdo nenašel od roku 1966. Po masečníku kulovitém touží všichni naši houbaři.
S tátou jsem chodil na houby a s mámou jsem jezdil parníkem po Labi z Kolína do Poděbrad. V Poděbradech mě zajímala jediná věc: trpaslík na lázeňské kolonádě stojící uprostřed květinového záhonku. Trpaslík odměřoval každou čtvrthodinu úderem kladívka do hlavy houby, velké červené muchomůrky. V Poděbradech jsem si hrozně přál, aby čas letěl a trpaslík bušil kladívkem nepřetržitě do kovové hlavy muchomůrky. Abych se toho bušení nabažil. K houbám patří pohádkové bytosti, nejen trpaslíci. Houby někdy rostou ve velkých kruzích. Ty kruhy vypadají tajemně. Jako by to byly brány někam do pohádkového světa. Vypráví se, že na tom místě s houbami seřazenými do kruhu, tančily víly. Když po jejich tanci houby vyrostly, víly si na ty houbičky lehly jako na kanapátko. Také vánoce svého dětství mám spojené s houbami. Vánoční stromek jsme měli ve stojanu, sestaveném z kruhu trpaslíků s červenými čepičkami. Trpaslíci se drželi za ruce a tančili pod kloboukem vysoké červené muchomůrky s bílými skvrnami-vločkami. Rovnováhu klobouku houby udržovali svými dlouhými špičatými vousy zvednutými nahoru. Takže můj Ježíšek za mnou přicházel v podobě trpaslíků tančících kolem muchomůrky červené.
Houby vytvářejí podivuhodný svět. Nejsou jen k jídlu. Houby jsou krásné, i ty jedovaté. V lese se na ně můžete dívat jako na květiny na louce. Z troudnatce kopytovitého, parazitujícího jako cizopasná houba na listnatých stromech, se dříve vyráběly čepice a klobouky. Takže v čepici z troudnatce kopytovitého, kterého známe spíše pod jménem choroš, bychom mohli jít na houby.
Tvary hřiba objevíte v mracích na obloze. Ve skalách můžete najít kamenné hřiby z pískovce. Na dřevěném hříbku vaše babičky štepovaly ponožky, tedy zašívaly na nich díry. V čase Velké války se v zázemí svítilo malými lampičkami zvanými muchomůrky.
Svět hub je nesmírně veliký a pestrý, co se týče jejich někdy i velmi podivuhodných tvarů i názvů. Některé názvy zní opravdu zvláštně, spisovatel Vilém Werner, jich několik vybral: náramkovitka pomerančová, lencovník plotní, rovetka hvězdovýtrusá, plžatka olivobílá, něženka lesklotřebá, kyklen byssový, polnička lejnomilná, šupinovka švábí, bedla cibulkotřená.
Když houby rostou, běžte do lesa, když je sucho a o houbu v lese nezavadíte, můžete se třeba bavit tím, že si houby nakreslíte. Je povoleno vymýšlet si nové druhy hub, jejich tvary a také názvy. Při takovém kreslení se dá užít i dost legrace.
Jiří Kamen
Autor je spisovatel a rozhlasový redaktor. Doporučujeme se začíst do jeho knihy Báječný svět hub.
