Co jsme zažili v lese, který známe jako své boty

Cesta ven Honzy Froňka z programu Les ve škole

Co jsme zažili v lese, který známe jako své boty
Vloženo Od  

V TEREZE máme několik programů, které jsou blízké Jděte ven. O Učíme se venku už jste slyšeli, a co o Lese ve škole? Právě koordinátor tohoto programu, který má čtyřletého syna a teď úplně malinkou dceru, mi často vypráví: „Včera jsme byli s Tondou na skvělé výpravě.“ Nebo: „Zkoušeli jsme s Tondou stáčet mízu.“ Pokaždé dychtím po nějaké fotografii, zda by se o ni nepodělil. Až dnes se to povedlo! A tak se o jejich zážitky z venkovní výpravy mohu podělit i s vámi. A jako bonus vám ještě nabídnu s Honzou Froňkem rozhovor.

„Byli jsme včera s rodinkou na výletě v lese, v místě, kde to známe jako své boty. A přesto se po zimě objevily nové atrakce, které nás, rodiče, udivovaly. Sjíždění kamennou sutí po zadku, zalézání do dutého pařezu a překonávání potoka přes padlý strom. Lezení na skalky, ze kterých jsem synka Toníka (čtyři roky) musel sundávat, a byl to docela náročný terén.

Nakonec při přeskakování z kamene na kámen upadnul Toník do bláta, ale i s mokrým zadkem jsme pokračovali s přeskakováním přes klády (zkontrolovali jsme nejdřív, že jsou pevné).

Výprava stála za to, celou cestu jsem si říkal, jaká to je paráda. Dětský vláček v obchoďáku bledne závistí!“

 

Honzo, jsi koordinátor programu Les ve škole. Dalo by se předpokládat, že jsi se v lese narodil a žiješ s ním tedy odjakživa. Ale je to tak? Lákalo tě to vždycky ven?

Vyrůstal jsem v paneláku na kraji města, pár kroků od lesa. Navíc jsem měl štěstí, že i všichni prarodiče nás tahali po lesích z různých důvodů – borůvky, houby, procházky. Dneska mě úplně udivuje, že děda, který mi ukázal ohromný kus křivoklátských lesů, si na cesty, pěšinky a studánky vzpomínal po více než padesáti letech, kdy tam on chodil jako kluk.

Když je člověk bez dětí, je to s chozením ven a s pobytem venku přece jen jiné. Jak je to teď, když máš děti?

S dětmi chodíme ven častěji na kratší výlety. Dříve jsme sice chodili méně často, ale na mnohem delší výpravy. S dětmi se oprošťuji od dosažení „cíle“ a jdeme víc podle toho, kam nás nohy a impulzy vedou. Musím taky víc myslet na svačinku a náhradní oblečení.J

Daří se ti chodit ven s Tondou opravdu každý den?

Každý den na to nemám ani chuť, ale většinu dní v týdnu se zadaří vyrazit na průzkum okolí, na kolo, nebo něco podobného. Když vím, že byl nebo bude venku i s někým jiným z rodiny, tak se do toho někdy nehrnu, například, když je nevlídno…

Je něco, co musíš překonat, abyste vyrazili? Co a jak se ti to daří překonat?

Překonáváme trable při oblékání – Tonda je hodně citlivý na těsnost oblečení, rukavice musíme oblékat jen určitým způsobem, kapuca mu někdy vadí, ne každý kulich sedne akorát, je to někdy na dlouhé lokte J. Ale venku už pak jsou jiné podněty a je to OK.

Proč je pro tebe důležité trávit čas s Tondou (říkám jen s Tondou, protože dcerka je ještě hodně malinká) venku?

Protože doma bychom jen čučeli na pohádky a ládovali se cukrem. Navíc má náš Tonda temperament jako hrom, potřebuje se vyřádit, a to je pro mě mnohem snazší venku.

Jak si to venku užívá? Dokázal bys říct, co mu to podle tebe přináší oproti hře doma, kterou tím ale nechci nijak kritizovat.

Vítr ve vlasech, pocit síly a požitek z pohybu. Zábavu z objevování zvířecích stezek, nošení klacků domů.

Na blogu Jděte ven je rozhovor s Šárkou Mikovou „Co nás láká ven a co baví naše děti“ o tom, že nejsme stejní a že co baví jednoho, nemusí bavit toho druhého. Nevím, zda jste s Tondou typově stejní, nebo naopak rozdílní, ale máš nějaký osvědčený tip, jak to děláš, aby to venku bavilo tebe i Tondu, případně i manželku, když jdete všichni?

Typově jsme se podle Šárčiny typologie našli každý v jiném chlívečku, s Tondou ve zcela opačné polaritě. Proto se nesnažíme to nijak kloubit, a když jdeme ven, jdeme ven zcela ve stylu Tondy. V mém stylu řešíme jiné věci (třeba když se spěchá ráno do školky, tak všechno určuji já), a tak mám potřebu mu to kompenzovat a nechat ho volně vyblbnout a užít si to s ním. Nekladu si žádné cíle, kam bychom měli dorazit. Co občas zkusím je navrhnout, co bychom mohli dělat – uvařit čaj na ohni, zkusit novou cestu k řece, apod. Ale jsem připraven, že to odmítne a bude mi to upřímně jedno.

Děkuji moc Honzovi za rozhovor. Pokud chcete zjistit více o programu Les ve škole, podívejte se na web www.lesveskole.cz.



Co dělat s dětmi venku?

Odebírejte pravidelnou dávku divočin a nápadů.