Je pozdě odpoledne. Stromy jsou v plném nasazení, aby zbarvily své listy a posléze je, pro naše potěšení, poslaly k nám dolů na zem. Odpočívám si doma na gauči a empiricky si ověřuji, že už si přes to obrovské těhotenské bříško nevidím na vlastní špičky u nohou. Chvíle naprostého nicnedělání a blaženého klidu. Dokonalé.
Jsem rozený gaučák. A tak mě náhle, zcela nepřipravenou, popadá záchvat paniky. Nechci se vzdát svého pohodlí. Svých lenošivých víkendů, kdy nevytáhnu paty z domu a nedělám ale vůbec nic. Co jen budu dělat?
O 19 měsíců později…
Leje jako z konve. Obalena nepromokavým materiálem od hlavy až k patě šlapu na kole, co mi jen síly stačí. Řekla bych přímo heroický výkon v tomhle počasí. Míjím odbočku k domovu a mířím si to přímo do synových jesliček. V hlavě rychle kontroluji obsah batohu. Checked! Nic jsem nezapomněla.
Přijíždím právě včas. Syn už je v plné polní, pršiplášť, holínky, připraven na svoji denní dávku vitaminu N. Zamáváme a vyrážíme. Čeká nás ta nejmokřejší, nejšpinavější a nejsrandovější hra. Honba kalužemi. Tedy pardon. Žádná hra, ale naprosto seriózní průzkum účinků deště na lesní a vodní ekosystémy.
Stojím opřená o strom, po očku sleduji syna v jeho vědeckém počínání a s úsměvem si vybavuji, jak jsem se toho všeho, co nyní denně prožíváme, bála. Před očima se mi začíná promítat ten den. Den, kdy se ve mně probudil skřítek Jdiven.
Byl konec února 2015, když se na facebooku objevila úplně nevinná výzva: Uběhni/ujdi 80km v měsíci březnu. Jako naprostého nesportovce mě to samozřejmě ihned zaujalo. Říkala jsem si, že stejně denně vyrážím s kočárkem, a tak nebude problém poctivě si zapisovat ušlé kilometry. Jako bonus navíc získám hmatatelný důkaz o tom, že dělám něco pro své zdraví. To až mě zase budou rodiče prudit, že málo sportuji.
A tak jsem se do toho pustila, s vervou, odhodláním a vědeckým přístupem mně vlastním. Začátek byl pravda trošičku pozvolnější. Brzy jsem si ale začala všímat, že úměrně s exponenciálním nárůstem ušlých kilometrů vzrůstá i má dobrá nálada, svěžest a touha jít opět ven. Stala jsem se závislákem.
Déšť nedéšť, vítr nevítr, zima nezima. Denně si musím ven pro svoji dávku. A musí si pro ni i můj malý syn.
Zcela neprokrytě zde přiznávám, že nesnáším veškeré druhy rádoby motivačních článků, nabádajících k onomu, či jinému druhu chování. Zvláště těch, které hrají na staré dobré mateřské city: "Jako správná matka byste měla toto. Pozor! Pokud chcete byt opravdu dobrou matkou neměla byste dělat tamto." Spíš než akci ve mně provokují protiakci, ač jsem to původně neměla vůbec v plánu. Prostě z principu. Asi nějaký druh vnitřní rebelie, či co. Tím se jen snažím oklikou říci, že tento příběh je jen příběh. Příběh mého života, mých potřeb a mých zkušeností. Nic víc. Nic míň.
Všem skřítkům zdar!
Autorka: Iva Raur Halvorsen
Podpořte JDĚTE VEN příběhem
Podělte se s námi o vaše zážitky z výprav do přírody. Inspirujte ostatní příběhem, který jste zažili s Deníkem do divočiny. Napište nám nebo zavolejte. S vaším souhlasem budeme váš příběh sdílet na blogu JDĚTE VEN.
O autorce
Iva Raur Halvorsen žije a pracuje v Dánsku. Říká o sobě, že miluje vůni čerstvě posečené trávy, vzduchu po letní bouřce, text zarovnaný z obou stran, Kinder čokoládu, plány, seznamy, tabulky a své dva chlapy. Společně s manželem se snaží svému malému synovi dopřát dětství plné bezstarostných her a rošťáren v přírodě tak, jak jej sami zažili.
Zdroj použitých fotografií: Archiv Ivy Raur Halvorsen