Náš rok v Divočině

O ospalém deníku s tuhým kořínkem

Náš rok v Divočině
Vloženo Od  

Začínáme

Prvotní nadšení celé naší tlupy (4 děti ve věku 0-8 let) bylo veliké. Všichni chtěli mít své deníky. Zápal pro deníkování u dětí vyhořel poměrně rychle. Ze třech deníků, které jsme založili, nám po dvou měsících zbyl jeden. A i ten některé měsíce pospával. Někdy to dokonce vypadalo, že nás opustí docela. 

Pokračujeme

Ale Deník do divočiny má tuhý kořínek. A každý měsíc nalákal děti minimálně jednou, často víckrát. Aby zkoušely, objevovaly, pozorovaly, porovnávaly, nebo jen naslouchaly. Často je přitáhl k věcem, kterých by si samy nevšimly. Práce v terénu je bavila moc, třeba opakované vracení se na „svá místa“ a ke „svému stromu“. Zapisování doma do deníku už méně. A tak jsme ho často brali rovnou ven.

Finišujeme

Konec byl vlastně nejhladší. Děti bavilo dokončování něčeho (pro ně) tak velkého. Teď si samy rády listují a zájemcům nadšeně vypráví. A dál občas porovnávají, jak to bylo před rokem, co kvete, jaké je počasí, co jsme dělali. I přes občasné vypouštění byl Divoký deník příjemný průvodce. Nabídl nám nejen pozorovat divočinu každý měsíc jinak, zažít mnoho divočin na vlastní kůži, ale také pomohl zachytit věci, které by jinak utekly do zapomnění. 

Video prohlídka deníku

Naše postřehy

  1. Nevyplňovali jsme vždy všechny úkoly v daném měsíci. Hned ty co se hodily, později další. Některé vůbec. Ale díky tomu, se udrželo dělat vše s chutí a nadšením. Ne z povinnosti.
  2. Stojí za pokus vydržet počáteční opadnutí nadšení. Hodně pomohlo, když jsme po nějaké době vytiskli fotky a vlepovali je do deníku. Pak se hned zaplňovala další volná místa obrázky, zážitky, vzpomínkami.
  3. Jakmile deník začal připomínat knížku, vzrostla u všech chuť domalovávat a vylepšovat i zpětně. Proto se nebojte být součástí týmu a pomáhat v udržování „kostry“ deníku. 

Děti si do deníku automaticky vlepovaly i své vlastní zážitky z venku, které nesouvisely s Deníkem. Byl to prostě jejich deník plný divočin. 

Ještě jednou děkujeme za inspiraci a čas. Přejeme i dalším malým divočinám mnoho divokých zážitků tam venku.

Róza, Prokop, Sára, Vítek a Justina (testovací tým Jděte ven)

Chci Deník do divočiny


O autorce  

Justina Danišová již téměř 8 let může s nadšením i rozčílením sledovat od rána do noci svobodnou hru svých dětí. Denně si ověřuje, že v lese, v zahradě, mimo internet, mimo záplavy hraček, venku, je nekonečné množství příležitostí k objevování a hraní. Její tlupu v akci sledujte na webu Svobodná hra. Justina je také spoluautorkou her a aktivit JDĚTE VEN a její děti rády naše nápady testují.

Zdroj použitých fotografií: Archiv www.svobodnahra.cz



Co dělat s dětmi venku?

Odebírejte pravidelnou dávku divočin a nápadů.