My a tři Deníky do divočiny

Našel si nás, protože věděl, že u nás padne na úrodnou půdu

My a tři Deníky do divočiny
Vloženo Od  

Kdy?

No jo, kdy? Kdy a jak se u nás doma objevil první Deník do divočiny, to už si ani nevzpomínám. Určitě to bylo hned první „číslo“, tak nějak náhodou mi cvrnknul o nos na facebooku. Vlastně náhodou to asi nebylo. Deník si nás prostě našel, tušil, že u nás padne na úrodnou půdu. Věděl, že ven sice chodíme, ale ne každý den, že přírodu sice pozorujeme, ale nijak systematicky si zážitky nezaznamenáváme, že, že, že... 

Proč?

Když jsem ho viděla, okamžitě jsem se nadchla a mé nadšení sdílel i osmiletý syn Máťa. Já jsem v Deníku viděla pomocníka, který může Máťu postrčit, aby se trochu víc samostatně rozepsal (učím syna v domácím vzdělávání a zpočátku se mu do psaní moc nechtělo). Máťu zaujaly deníkové úkoly a výzvy a moc se mu líbila podoba Deníku. To mě ostatně také. Různorodé a nápadité úkoly, které není těžké realizovat. K tomu střídmá a vkusná grafika, která je jako stvořená k dokreslování a vybarvování. 

Jak a kolik?

A tak jsme každý měsíc s napětím čekali na novou nálož úkolů a společně objevovali, poznávali, zkoumali, sledovali. Máťa vše zapisoval, lepil a maloval. S nadšením vybarvoval a navíc i sám kreslil titulní stránky jednotlivých měsíců a také si zaznamenával zážitky, které s úkoly v Deníku nesouvisely. A tak se stalo, že do sešitu, který měl být na celý Deník se vešlo jen půl roku. Máťa si tedy pořídil další sešit na druhý půl rok.

Ale vše nebylo jen růžové. Byly měsíce, kdy jsme nějak nestíhali, přesto jsme oba toužili si úkoly projít a vše vyzkoušet, takže jsme sami sebe dostávali trochu do stresu. Musela jsem se naučit netlačit na pilu, nechat věci plynout a nedělat z Deníku povinnost, protože to vždycky končilo nechutí si cokoliv zaznamenat. A také se nám nedařilo plnit dlouhodobější úkoly, protože ani jeden z nás na to neměl výdrž, paměť ani disciplínu.

Konec nebo začátek?

Konec roku s Deníkem byl pro nás novým začátkem. Matěj si píše, kreslí a lepí dál, do třetího Deníku do divočiny. Jen témata už si volí sám, zaznamenává náš život venku a máme z toho radost oba.

A co říká Matěj?

„Deníky do divočiny dělám od března minulého roku. Dělám si je moc rád. Moc mě to baví! Už mám tři deníky. Baví mě zapisovat si zážitky z venku a z přírody a z výletů. Nalepuju si tam fotky, kreslím si tam obrázky a píšu, co jsme zažili. Taky díky deníku teď chodíme každý den ven. A i víc pozoruju věci kolem sebe.”

Video prohlídka deníku

 

Chci deník do divočiny


O autorce  

Veronika Peslerová je maminka tří dětí, líná zahradnice, knihovnice a učitelka nejstaršího syna v domácím vzdělávání. Je ráda venku, nejlépe s celou rodinou. Miluje vítr ve vlasech, borovice, lesní jahody, chození bosky, bílou čokoládu, vůni hlíny po dešti, tvoření, podzimní barvy, hory, skály, kořeny a kameny, knihy a celou tu rodinnou partu kolem sebe. O knihách, domácím vzdělávání a pobytu venku s rodinou píše blog pesleří.

Zdroj použitých fotografií: Archiv Veroniky Peslerové

 



Co dělat s dětmi venku?

Odebírejte pravidelnou dávku divočin a nápadů.