„Nepojedeme na hory? Třeba do Krkonoš?“ ptá se odvážně můj muž.
„Teď? V polovině října?... A kam? Do Pece nebo do Špindlu?“ vyzvídám podrobnosti.
„No, já myslel, že bychom mohli udělat přechod hor.“
„???“
Tak nějak to před pár týdny začalo.
Když jsme ještě neměli děti, chodili jsme po horách často a rádi. Ale nikdy jsme si netroufli na přechod hor. Ani vlastně už nevím proč. Každý den na jiném místě, všechno si nést na vlastních zádech a tak. A teď najednou, se třemi malými dětmi, no to by tedy byla výzva!
A výzva to opravdu byla.
Celkem narychlo svolaná šestidenní „expedice“. Čtyři dospělí a šest dětí ve věku šest měsíců až sedm let. A ano, každý den někde jinde a všechno pěkně na zádech. Včetně nejmenších dětí. Těšili jsme se. Těšili jsme se do podzimních, prosluněných, barevných velehor. Leč, dva dny před odjezdem nasněžilo. A dost, žádný dvoucentimetrový poprašek. Trošku jsme zaváhali. Ale jen na chvilku. Však nejsme žádná mejdla!
Přebalili jsme bágly a vyrazili.
Za celou cestu autem do hor jsme nepotkali jedinou sněhovou vločku. Krajina je příjemně podzimně barevná. Vyjíždíme z lesa na Horní Mísečky a juj!, všude kolem tak třicet centimetrů sněhu. Ale my se nedáme! Hrdinně stoupáme (někteří se nesou) k Dvoračkám, cestou necestou, kterou před námi ještě nikdo nevyšlapal a propadáme se místy až půl metru do navátého sněhu. Ale to bílo a ticho! Pravda, občas si někdo zanadává, ale jsme nadšení. My i děti. Možná je to i tím, že jsme měli ke zdolání naplánovaných jen šest kilometrů. Víc by děti v tom hlubokém sněhu asi trochu otrávilo. Proto večer při „poradě“ zkracujeme i trasy na další dny. Bez sněhu by deset kilometrů hravě zvládly, ale takhle to bohužel není možné. Takže žádné hřebeny, ale na Luční boudu a další den i na Malý Šišák kousek pod Špindlerovkou se hravě, s nadšením a elánem dostáváme.
Ovšem je třeba přiznat, že úplně jen radostné vše nebylo. Se sněhem jsme se sice vyrovnali, ale hustá mlha a mrznoucí déšť nás připravil o poslední dva dny výpravy, protože po hřebenech se jít nedalo (měli jsme v plánu z Labské přes Špindlerovku na Luční a přes Sněžku do Pece) a zkrátit cestu též nebylo možné. Dvouletá šla po celé čtyři dny v mokrých botách, protože zaručeně nepromokavé sněhule se tak úplně voděvzdorně nechovaly. Dále je nutné podotknout, že taková dovolená, byť se tak možná tváří, není úplně levná záležitost, protože ceny v horských boudách jsou vyšší než nadmořská výška, v které se nacházejí.
I přes tyto drobné obtíže jsme však byli komplet nadšeni.
Zjistili jsme, že na dovolenou nemusíme jezdit jen od května do září, že toho snesem víc než bychom čekali a že je pravda, když se říká, že není špatné počasí, ale špatné oblečení. Takže už zase balíme a příští víkend vyrážíme znovu. Tentokrát do Jeseníků. A jistě to není letos naposledy. Teď už víme, že máme na výletování třeba celou zimu.
Sbalte bágl, je to paráda!
O autorce
Veronika Peslerová je maminka tří dětí, líná zahradnice a učitelka nejstaršího syna v domácím vzdělávání. Je ráda venku, nejlépe s celou rodinou. Miluje vítr ve vlasech, borovice, lesní jahody, chození bosky, bílou čokoládu, vůni hlíny po dešti, tvoření, podzimní barvy, hory, skály, kořeny a kameny, knihy a celou tu rodinnou partu kolem sebe.
Zdroj použitých fotografií: Archiv Veroniky Peslerové